Co se vlastně děje v našem těle při adrenalinových zážitcích? Jak je možné, že po společném sportovním výkonu je kolektiv stmelen tak jako nikdy? Příčina toho, proč se po jakémkoliv sportu cítíme lépe, tkví v kouzlu „drog“, které si tělo samo během každé aktivity vyprodukuje.

Mnozí z nás mají potřebu si po práci vypnout mozek a odreagovat se. Někteří raději samotu a tak se vydají vstříc cyklostezkám, in-line trasám, běhání v klidném lese. Jiní naopak potřebují kontakt s dalšími nadšenci, proto spíše vyhledávají týmové sporty. Ať už vzájemné hecování, sportovní sázení, které člověka dokážou vyburcovat k nejvyššímu výkonu, nebo touha se stmelovat, poznávat nové lidi a dozvídat se o okolí více informací – to všechno jsou důvody, proč se spousta z nás volí týmové aktivity. Hodně lidí však netuší, jak přínosné je takovéto aktivity podniknout společně s pracovními kolegy. Jaké jsou tedy ty hlavní lidské „drogy,“ které požitek ze sportu způsobují?

Adrenalin = dobrý sluha, ale zlý pán, tzv. stresový hormon, hormon poslední záchrany, to všechno jsou synonyma pro látku, kterou náš organismus vyrábí v dřeni nadledvin a je do krve vylučována takřka okamžitě při jakékoliv stresové situaci či zvýšené fyzické aktivitě. Hlavní úkol adrenalinu je nabudit tělo na maximum, všechny tyto pochody jsou nám jistě důvěrně známy. Již během okamžiku nám vzroste krevní tlak a tepová frekvence, díky relaxačnímu účinku na průdušky také stoupne ventilace, stimulována je i pohotovost mozku, což je dáno centralizací oběhu, který zajistí přesun krve zejména k životně důležitým orgánům. Kromě toho pociťujeme na zádech nepříjemný studený pot, jsme schopni vnímat větší detaily a podat extrémní svalový výkon, avšak jen na velmi krátkou chvíli a na úkor přesnosti a koordinace pohybu. Sečteno, podtrženo, adrenalin jede na doraz, doluje z železných rezerv a bere všechno nebo nic, což není pro sportovce zrovna ideální perspektiva, jelikož posléze přichází obrovské vyčerpání. Typické je toto pro začínajícího či příležitostného sportovce. Pro trénovaného jedince nemá adrenalinové opojení žádný kladný efekt, jak z hlediska podání stabilních výkonů, tak z hlediska spolupráce na hřišti.

Tou pravou, nejsilnější povolenou drogou, přinášející okouzlující a bohabojné pocity je zcela někdo jiný – endorfiny. Ty mají tři hlavní účinky, z nichž jeden se promítá dlouhodobě. Nejprve je to schopnost nevnímat bolest spolu s útlumem psychiky ve smyslu strachu. Cítíme se nepřemožitelní a naše sebevědomí se blíží k bodu varu. V momentě největšího nástupu endorfinů jsme ze sebe schopni sedřít kůži, jen abychom setrvali ještě chvíli v hracím poli či na dráze. Ta největší slast však přichází až po delší době, kdy pociťujeme jisté omámení, uvolnění. Tímto libým zážitkem se poté smíme odměnit.

V případě společného sportovního zážitku se pak endorfiny rozlévají mezi všechny zúčastněné. Pokud má tato sportovní činnost i elementy adrenalinu, pocit opojení se znásobí. Toto je důležité hlavně pro pracovní kolektivy. Vzniká totiž atmosféra zcela odlišná té, kterou spolupracovníci znají z kanceláře. Prostředí nabité pozitivní energií a společnými zážitky pracovní tým stmelují a umožňují lidem se poznat z jiné stránky, než té pracovní, což se později kladně odrazí i na jejich interakci v kanceláři. Důležité však je se soustředit na endorfinem poháněnou týmovou duši a ne adrenalinem hnanou lačnost po vítězství. Team building je tím pádem často koncipován tak, aby se v něm nedalo „vyhrát,“ ale aby platilo rčení „cesta je cíl“ – zážitky z oné cesty (nikoliv výhry) jsou ty, které se počítají.